Pages

2008-12-26

O utopencích a taky trochu o tom jestli se má člověk těšit


Dost často kolem sebe slýchám: Tybrďo, já se na něco tak těším..a jako odpověď stále častěji následuje: Netěš se, budeš pak třeba zklamaný. Aneb z optimisty pesimistou ještě navrch kamuflovaného za nálepku neutrálního realisty snadno a rychle. Nehledě na to pokud se jedná o aktivity závislé na psychice milovníkově. Optimistů je nám třeba, tak je nehubme. Nakládám zrovna buřty s cibulí, práce jde odruky a hlavou mi probíhají vzpomínky na oslavy nového roku co jsem kdy zažil. Čtyři z pěti dotázaných mozkových buněk potvrdily, že odklon od organizovaného silvestrovského veselí k happeningovému [1] pojetí byl dobrou volbou. Pátá bohužel ihned při vznesení dotazu obsahujícího kombinaci písmen s-i-l-v-e-s-t-r tragicky uhynula.

[1] Happening (vysl. hepenynk) je výraz se širší škálou významů. Může označovat mítink, příležitostné mimořádné shromáždění, ale některé slovníky uvádějí jako základní nebo dokonce jediný význam používání netradičních uměleckých forem a prvků (například divadelních, výtvarných nebo hudebních) se záměrem šokovat nebo provokovat diváky a vtahovat je do akce.

2008-11-03

Helloween ve Vaně

Zažil jsem na vlastní oči Helloween. Jako člověk co nevyznává (ale respektuje) anglosasské svátky bych měl Helloween označit za oslavu komerce a kýče. Maškarní diskotéka v ulítlých maskách nemusí být jenom pěknou vzpomínkou na první líbačku na lyžáku v deváté třídě. Skoro mě v pátek mrzelo, že nemám kartonovou motorovou pilu a kečupem pokydané svršky. Byla to docela sranda.

Cardiff

 

The weekend has landed. All that exists now is clubs, drugs, pubs and parties. I've got 48 hours off from the world, man. I'm gonna blow steam out my head like a screaming kettle, I'm gonna talk cod shit to strangers all night, I'm gonna lose the plot on the dancefloor. The free radicals inside me are freakin', man! Tonight I'm Jip Travolta, I'm Peter Popper, I'm going to never-never land with my chosen family, man. We're gonna get more spaced out than Neil Armstrong ever did, anything could happen tonight, you know? This could be the best night of my life. I've got 73 quid in my back burner - I'm gonna wax the lot, man! The Milky Bars are on me! Yeah! (Human Traffic, 1999 - Dir.: Justin Kerrigan)

Tento rok jsem se už po několikáté podíval na místo které na mě někdy zapůsobilo z filmu nebo zaznělo v nějaké písničce. Cardiff byl tak nějak od obojího trochu. Stačilo málo abych si po prvním zhlédnutí filmu Human Traffic řekl, že se sem jednou musím podívat. Noční záběry na široké ulice s projíždějícími auty "snímané na dlouhý čas" by byly za normálních okolností ukázkové klišé, ale v tomto případě podbarvené hudbou Orbital prostě zakořenily dost hluboko na to, abych se sem z Bristolu vypravil. Nešlo ani tak o to zažít klubovou jízdu kypící explozí srandy a vzájemné empatie s bandou potrhlých kámošů...spíš si jen tak téhle walesské metropole sosnout. Přílišné očekávání přináší nevalné výsledky, a proto jen se zdravou dávkou zvědavosti směřujeme přes záliv na západ. Dojem: studený vítr, nápisy ve waleštině, anglicky uniformní architektura, přestavěné bývalé doky v Cardiff bay a zřetelná frustrace ze ztráty zaměstnání v loďařském průmyslu. Moc rád bych si přál se rozepsat jak město žije svým vlastním životem, v čem je jedinečné, proč stojí za to ho navštívit, ale od toho jsou průvodci. Já tam ochutnal housku se šunkou a s hořčicí, viděl pohřeb vojáka za doprovodu sboru dudáků a vlezl do strojovny majákové lodi.





How i met your mother - Arivederci Fiero song! Marshall: "This is the best song ever!" :D

The Proclaimers - 500 miles

2008-10-27

POP!


Návratů módních stylů dob minulých už byla celá řada. Stalo se co se stát muselo a tak došlo i na éru, která se u nás nesla ve znamení kufříkových gramofonů, plastových telefonů, sektorového nábytku, pseudokubistických vzorů a božského Káji. Včera jsem se vrátil z pětihodinového výletu do Londýna, který si momentálně frčí na vlně retro. Atributy generace na západě byly překvapivě podobné těm našim, ale co se týče retro-levelu mnohdy nebyly ani zdaleka tak „cool“. Protože se jedná o návrat ve velkém stylu, mohli majitelé retro-secondhandů nasadit ceny retro-veteše nekřesťansky vysoko. Když si vzpomenu, že stejné věci jsou v nejednom českém bazaru k dostání za řádově desetikorunové položky, nepříjde draho býti u nás „in“. Proto hurá do frcu, skupovat produkty podniků-nositelů řádu práce a prodávat to na e-bay. Fakt je i to, že se na retro stylu kromě současného grafického designu podle živí laciný kýč. Pokud už na půdě ani za boha nemůžete nic víc kromě plastových lžiček k nanukáči najít, není nic snazšího než vygooglit obal desky Sex-pistols a natisknout jej na porcelánový hrníček. To, že je to tak trochu mimo, přece vůbec nevadí.

2008-10-22

Z deníku uživatele nemovitosti – jak jsem vařil čaj


Po škole jsme se s klukama vypravili hrát fotbal. Jen tak si čutnout v parku protože vlezné na jakékoliv sportoviště se pohybuje od 6 liber výš. Venku bylo krásně, takže se přidali i jinak zimomřivý libyjec Terek a ital Enrico. Náš mač tak získal mezinárodní charakter a náboj. Po soupeřově drtivém úvodu srovnáváme krok, do konce hrací doby však stíháme vyrovnat a pak dokonce i zvítězit o dva góly. Domů se vracím s plánem dát si čaj a pořádnou horkou sprchu. O vaně si nechám zdát protože špunt jaksi hraje na schovávanou. Pronáším tedy magické zaklínadlo pro vstup do kuchyně a nabízím paní docela kvalitní oolong. Reakce mě dostává: „My v anglii nepijem sypaný čaj“ takže ani moje následna otázka jestli má v kuchyni aspoň sítko nepadá na úrodnou půdu. Zkouším zapnout konvici. Bohužel nějak nefunguje. Kontroluju kabel, zásuvku, dokonce i hlavní jistič ať nejsem za hlupáka. Po pár pokusech probudit tuhle plechovku k životu kapituluju a zvedám paní Whitley od rozkoukaného seriálku slovy jestli potřebuju k ohřevu vody mimo povolení ještě nějaké tajné heslo. Jako zázrakem konvice pod rukama staré dámy ožívá. Stačilo s přístrojem trochu zatřást, praštit do přívodní šňůry a protočit konektor v závitu..jak prosté. Můj dodatek o Thorndikeově fenoménu v praxi nechápavě přechází zdrcujícím pohledem. Ano, jsem téměř na kolenou. Neumím spláchnout ani uvařit vodu na čaj. Naprosto nepoužitelná životní troska. Voda začíná pomalu vřít, chystám si konvičku a vyplachuju ji vodou. Z pokoje se „nečekaně“ ozve, že v tomto domě se neplýtvá vodou a proč že to vyplachuju když konvičku včera MYLA. Zabručím něco o prdeli a mizím s čajem do svého pokoje. Večer si dám dvojitou horkou sprchu a vanu ucpu ponožkou. Tak!

2008-10-21

Z deníku uživatele nemovitosti

Začínám větou které by mnohem více slušelo místo na konci textu: "Asi už jsem moc starý na to bydlet v hostitelské rodině." Mnohem radši bych se rozepsal o tom jak je celkem v pohodě bydlet v hostelu s bandou nepřizpůsobivých vetřelců a splachovat po někom záchod. O cestování stopem a každodenním stavění stanu jsem popsal x stránek veskrze pozitivního islandského deníku. Tato dobrodružná prázdninová etapa bohužel skončila a já se (opět po dvou letech) nacházím v jednom britském domě s velice specifickými a mnohdy dost nepředvídatelnými pravidly. Osud mi chtěl asi připomenout jak nevděčný jsem byl tehdy k pani Murphyové. Plesnivé sendviče prosáklé majonézou a pokoj do kterého sice nezatékalo, ale vlhkost si tam díky absenci topení stejně cestu našla nebyla přeci tak špatná kombinace aby se z toho stala historka pro pobavení přátel. Dnes už to vím. Trest v podobě domu paní Whitleyové však musel jednou přijít. Je zde opravdu málo věcí které opravdu fungují. Za jejich zdánlivou nefunkčnost však může neschopnost jejich uživatelů, tedy má a dvou studentů v podnájmu. Proto je potřeba novým obyvatelům nemovitosti neustále zdůrazňovat, že splachovač na záchodě se stlačuje krátce a rychle, a nikoliv opatrně, aby se nezlomil (protože je shnilý jak prase). Nejlépe je tak činiti demonstrativně před zbytkem osazenstva, u snídaně, zrovna když zapomenete použít za větou přací magické "plís". Pravidla jsou jasná a srozumitelná. Snídaně je v osm "ej em" a večeře v sedm "píí em". To platí pro ostatní uživatele nemovitosti nikoliv však pro autorku kulinářských specialit typu hranolky s Tesco šunkou. Každá návštěva kuchyně za účelem uvařit si čaj (protože je v baráku větší kosa jak venku) je tak chápána jako signál, že se kulinářka fláká u televize a jaktože ksakru ještě nevaří (..i na tom něco bude). Paní Whitley (křestní jméno neuvádí) miluje zvířátka. Ráda s nimi mluví a neustále také mluví o tom kolik jí stálo adoptovat zatoulaného psa. Chudák Kippy zakoupený od RSPCA (organizace pro prevenci týrání zvířat) prý stál sto liber. Trochu se nám sice díky dokonale vyvážené stravě začíná ztrácet před očima, ale jinak je zatím celkem veselý. Uvidíme co přinesou Kippymu další dny. Zatím si nechá zdát sen o velké mastné kostičce. /Pro Úrodný kompost Tomáš Dvořák - Bath UK/

2008-10-20

První dojmy z Vany






Pokud si myslíte, že je vaše město nebo sídliště jedno velké bludiště, evidentně jste ještě nebyli v Bath. Od pradávna se zde stavělo pouze z uělechtilého kamene z nedalekého lomu. Město tím tak proslulo, že se dostalo i do seznamu UNESCO. Od těch dob existuje zákon, který stanovuje tento kámen za jediný základní stavební materiál. Zhruba od stejné doby se datuje i pravděpodobně výrazný vzestup bohatství majitelů lomu. Dost možná bude ale státní a státní monopol je přeci OK. Ať tak či onak město působí čistě až uniformě. Jediné orientační body tvoří výraznější štíty hospod. Pokud zde chcete cestovat na delší vzdálenosti, kola jsou až na posledním místě. Je zde totiž tolik opravdu strmých kopců, že by se zde vyřádil nejeden vítěz vrchařských prémií Závodu míru. Hlavní třída hýří životem a pouličními umělci od klasických živých soch, přes opravdu šikovné muzikanty až k pouličnímu divadlu se strhující atmosférou. V neděli sehrál místní ragbyový tým prvoligové utkání. Bylo zajímavé pozorovat jak jsou zdejší obyvatelé vynalézaví. S postupem času jak se městem neslo stále frenetičtější skandování to už někteří nevydrželi a vyrazili na kopec u stadiónu. Obsadili konec slepé ulice umožňující výhled na hrací plochu. Ti kteří se už k plotu nevešli vylezli pro lepší výhled na odpadkové koše. Extrémní případ zoufalé zvědavosti pak představoval chlap balancující na sedačce evidentně cizí zaparkované motorky.

Voják budoucnosti


Tento týden se v Praze uskutečnila pozoruhodná výstava s názvem Future soldier. Vzhledem k tomu, že proběhla na výstavišti v Letňanech a v médiích se o ní příliš nehovořilo, sešlo se zde opravdu málo laické veřejnosti. O to zajímavější byl pohled na lidi a ryzí byznys, který se kolem armád(y) točí. Bezprostředně po zahájení se areálem prošel náměstek ministryně obrany následován náčelníkem generálního štábu. Pánové byli evidentně pobaveni pohledem na "stánkaře" nervózně si upravující kravatu. Ty "opravdové" obchody se však u nás uzavírají poněkud jinak. Následovala vlna vyšších důstojníků na služební cestě, kteří si přesměrovanou pozornost byznysmenů náležitě užívali. S reklamními klíčenkami na krku, lámanou angličtinou, avšak grácií člověka co se právě chystá uzavřít stamilionový kontrakt operovali mezi zástupci firem. U stánku jedné české firmy začaly bodré hostesky rozlévat slivovici a krájela se sekaná. Po prvním dni snědených chipsů, ukradených reklamních propisek a igelitek s plakátky se v areálu počali objevovat zahraniční hosté a začal se dělat opravdový byznys. Francouzský dvouhvězdičkový generál prezentoval výsledky spolupráce se soukromou zbrojařskou společností, ošahávaly se odstřelovací pušky, termovizní kamery i neprůstřelné vesty. V kantýně vzrostly ceny oproti předešlému dni dvojnásob a na záchodech vyměnili šmirglpapír za růžový dvojvrstvý. U jedné nejmenované největší společnosti zabývající se výrobou patentovaných membrán a nepromokavého oblečení vyrostl vpravdě skvostný raut. Sir, what did you take? Well, some marinated mushrooms in french spices...what about you? I´ve taken one Johnnie Black Label.

2008-10-14

Kopec čilaut


"Hej zítra bude fér počasí, co něco podniknout?!", pronesl Jašo někdy kolem půlnoci ve sklepních prostorách jedné opavské hospody. Jsa znaveni řešením toho jak se sakra jmenoval herec co hrál v Černých baronech majora Terazkyho to byla jedna z posledních konstruktivních vět co padly...slovo dalo slovo, Bacgo dodal auto, já draka a po sobotním obědě už sedíme ve Fiestě rodiny Bachů a míříme někam za město. Cestou tankujem 3 litry benzínu a RedBull. Volíme nejvyšší bod v dosahu natankovaného objemu paliva - kopec nad Vršovicema. Zvuková kulisa místních enduro fichtlařů prohánějících se jinak ztichlou krajinou jenom umocnila atmosféru místa. Kdesi na okraji vesnice dědek pustil cirkulárku. Šlapem do stráně a zbavujem se toho divného tlaku v hlavě co způsobuje sobotní odpolední nuda ve městě. V prvních poryvech větru tahám draka vzhůru. Na sousedním kopci nějací lidé taky lítaj. V hluchých chvílích střídavě cvakám žonglujícího dana a kibicuju Jašovy letecké skills. "Jo, Lanďák se tyvole jmenoval.."

2008-10-10

Vykopávám

okolí: Ohm Square - El Gunky (Remixed by Ecson Valdes)

Ray Bradbury - Pampeliškové víno

NA LIDI SE ČLOVĚK NEMŮŽE SPOLEHNOUT, PROTOŽE
...odjíždějí.
...cizí lidé umírají.
...umírají i lidé, které dobře zná.
..umírají kamarádi.
..lidi vraždí jiné lidi, jak se o tom píše v knížkách.
...i lidi z jeho vlastní rodiny můžou umřít.
Z toho plyne...!
Zhluboka se nadechl, pomalu vypustil vzduch z plic, nadechl se ještě jednou a nechal vzduch unikat mezi stisknutými zuby. Z TOHO PLYNE. Větu dokončil velkými tiskacími písmeny.
Z TOHO PLYNE, ŽE JESTLI MOHOU TRAMVAJE A VOZÍČKY A ZNÁMÍ A KAMARÁDI ODJET NEBO ODEJÍT NA CHVÍLI NEBO NA VŽDYCKY, JESTLIŽE MŮŽOU ZREZIVĚT NEBO SE ROZPADNOUT NEBO UMŘÍT, A JESTLIŽE JE MOŽNÉ ZABÍJET LIDI A JESTLIŽE I NĚKDO JAKO PRABABIČKA, KTERÁ PŘECE MĚLA ŽÍT VĚČNĚ, MŮŽE UMŘÍT... JESTLI JE TOHLE VŠECHNO PRAVDA... TAK... JÁ, DOUGLAS SPAULDING, JEDNOU TAKY... BUDU MUSET...

-----------------------------

za týden odlétám na měsíc do Anglie...pryč od věcí co mám rád, od lidí kteří mě naplňují, od člověka kterého potřebuju...horečně se opevňuju jistotami a ujišťováním, že je to jen měsíc - rozhodnutí učiněné v minulosti bez zdánlivého vztahu k současnosti započalo svou působnost...nevím co bude dál, ale udělám všechno pro to, abych si pak v budoucnu moh říct, že to celé mělo smysl!